Nedávno se na jednom serveru objevila glosa Michala Borského s titulkem Praha 1 jako bojiště: Řidiči, cyklisté i pěší proti sobě. Bonzování na sítích sílí. Coby celoživotního obyvatele Prahy 1 mě velmi zaujala. Zároveň mám potřebu reagovat.
S mnoha věcmi, které Michal Borský ve své glose popisuje, lze souhlasit. Píše, že veřejná debata o Praze 1 je často hysterická, plná emocí, ideologických zkratek a vzájemného obviňování. Píše o lidech, kteří mají pocit, že právě jejich způsob života nebo dopravy je jediný správný. A souhlasím i s jeho slovy, že život v historickém centru vždy přinášel určitá omezení a kompromisy.
Jenže právě v tom je podle mě problém podobných textů. Velmi snadno sklouznou k tomu, že obyčejné potřeby rezidentů začnou vykreslovat jako projev rozmazlenosti nebo „nárokové mentality“. Jako kdyby chtít normálně fungovat ve svém vlastním domově bylo něco podezřelého nebo dokonce směšného. Borský použil termín entitlement – tedy pocit, že na všechno, co chci, mám nezpochybnitelný nárok.
Na Praze 1 žiju celý život. Není to pro mě turistická lokalita, ale domov. A z pozice člověka, který tu skutečně každodenně žije, musím říct, že situace je mnohem složitější než jednoduché rozdělení na „SUV rezidenty“, „pěší radikály“ a „cyklistické spasitele“.
Nikdo soudný si nemyslí, že historické centrum má být zaplněné auty nebo že má vypadat jako parkoviště obchodního centra. Ale stejně tak není normální tvářit se, že parkování, zásobování nebo dostupnost služeb jsou nějaký přepych. To nejsou projevy entitlementu. To jsou základní podmínky fungující čtvrti.
Praha 1 totiž není skanzen. Nejsou to jen kavárny, galerie a instagramové fotografie prázdných ulic při západu slunce. Žijí tu rodiny s dětmi, senioři, lidé, kteří chodí do práce, podnikatelé, lékaři, řemeslníci i zaměstnanci obchodů a restaurací. Ti všichni potřebují, aby město fungovalo prakticky, nejen esteticky.
Často dnes slyšíme, že kdo bydlí v centru, musí automaticky „trpět“. Jenže kde je hranice? Má být normální, že rezident dlouhé minuty, někdy i desítky minut, hledá místo k zaparkování? Že se z centra vytrácejí běžné služby pro místní a nahrazují je další turistické provozy? Že hluk, nepořádek nebo masový turismus mají být něco, co máme mlčky přijmout jako daň za „prestižní adresu“?
To není sebereflexe. To je rezignace. A ta v posledních letech vedla k tomu, že se Praha 1 vylidňovala. Lidé se stěhovali pryč. Znám spoustu konkrétních příkladů mých bývalých spolužáků, které přestalo bavit neustále hledat místo na parkování, řešit noční hluk a další problémy.
Souhlasím s tím, že město je o koexistenci a kompromisech. Ale kompromis musí fungovat na všechny strany. Nelze po rezidentech chtít stále nové a nové ústupky a zároveň jejich legitimní potřeby zesměšňovat jako údajný luxus nebo egoismus.
Praha 1 se dnes mění příliš rychle a často bez dostatečného ohledu na lidi, kteří zde skutečně žijí. Místo vyváženého rozvoje máme někdy pocit, že se z historického centra stává buď turistický lunapark, nebo laboratorní experiment různých urbanistických ideologií. Jedni chtějí město úplně bez aut, druzí bez cyklistů, třetí bez turistů. Ale skutečný život je vždy složitější.
Mně na Praze 1 velmi záleží. Je to jedinečné místo, historické centrum republiky, výkladní skříň celé země, ale především domov tisíců lidí. A právě proto bychom měli přestat rezidentům podsouvat, že chtít čisté, bezpečné a funkční město je projev nárokovosti.
Chci, aby Praha 1 byla krásná, ale zároveň obyvatelná. Aby tu byl pořádek v ulicích i na radnici. Aby veřejný prostor fungoval pro lidi, kteří zde žijí každý den, nejen pro ty, kteří si sem přijedou udělat fotku nebo strávit víkend. Návštěvníci jsou vítáni, ale musí respektovat, že historické centrum není zábavní park, nýbrž živá městská část. Praha 1 si nezaslouží ani dopravní chaos, ani ideologické experimenty. Zaslouží si rozumnou správu, užitečnou radnici a zdravý balanc mezi krásou města a normálním životem jeho obyvatel.