Cítím se být aktivním občanem Prahy 1. Když se někdy diskuze vyhrotí, s úsměvem říkám: „Já jsem z Masné, z Curieovky.“ Tím chci zdůraznit, že jsem tu vyrostl, vychodil tyto základní školy, celý život zde žiji a Prahu 1 vnímám jako svůj domov. Moji rodiče se sem přistěhovali z Prahy 10, takže já jsem první generace „originál“ z Prahy 1. I když nemám DNA sedmé generace z Malé Strany, jsem s ní pevně spjatý a jsem přesvědčen, že jí rozumím.

Mé jediné „delší výlety“ mimo Prahu 1 byly cesty do zaměstnání a do školy – na střední do Botičské a na vysokou v Dejvicích. Ta sounáležitost a gravitace k centru je pro mě zásadní. Někdo by mohl namítnout, že mi chybí rozhled, ale já se inspiruji jinde při cestování. Vrcholem dovolené pro mě není ležet na pláži u moře, ale sedět na náměstí v Berlíně, ve Vídni nebo v jiném evropském městě a pozorovat, jak funguje. Zajímají mě zejména města zapsaná na seznamu UNESCO, protože to jsou naši přímí „konkurenti“. Sleduji, jak řeší své problémy, a říkám si, že to, co jinde normálně funguje, je v Praze zbytečně považováno za neřešitelný problém.

Díky své profesi se zaměřuji na analýzy a jsem přesvědčen, že dokážu pojmenovat, co je tu špatně. Na Prahu 1 se dívám především jako na místo pro život. K tomu samozřejmě patří i další věci – kde si nakoupím, kam chodí mé děti do školy, kde jsou hřiště. Proto jsem se například angažoval v projektu bezbariérových přechodů, aby byla Praha 1 přívětivější pro všechny.

O to víc mě mrzí, že se centrum vylidňuje. Po škole jsme vždy trávili čas na „masňáku“ nebo na „franťáku“ a potom šli relaxovat domů, k některému ze spolužáků. Tak jsem poznal mnoho domů zevnitř. Vzpomínám si, jak jsem v roce 1990 jako aktivista Občanského fóra roznášel materiály do schránek a téměř všude někdo bydlel. Dnes často není na koho zazvonit. Mám před očima starou Prahu 1 i tu novou a nedá mi to, abych se do věcí „nepletl“. Být aktivním občanem pro mě znamená víc než jen psát břitké komentáře na sociální sítě. Proto interpeluji na zastupitelstvu, poukazuji na nepravosti, sepisuji projekty. Navrhuji řešení.

Věřím, že Praze 1 rozumím. Plně respektuji, co si lidé přejí, a nechci nikomu nic vnucovat. Chápu, že různí lidé mají různé potřeby a zájmy. Často i protichůdné. Nelze se zavděčit všem, proto je třeba hledat řešení, na kterých se shodne většina. Když to přirovnáme k jídlu, tak pražská šunka chutná většině lidí, naopak extra pálivé papričky vyhledávají jen někteří. Mají samozřejmě právo si je dát. Při politickém rozhodování by ale politici měli hledat „pražskou šunku“ – tedy řešení, která budou chutnat většině, ne jen úzké skupině.

Moje dlouholeté aktivní pozorování mě vede k obavě, že se z Prahy 1 stane skanzen. A s tím nesouhlasím. Tomu se snažím zabránit. Chci dělat maximum pro to, aby Praha 1 zůstala v prvním řadě místem pro život. A ten musí mít nejlepší možnou kvalitu. Není to jednoduchý cíl, tlak na centrum Prahy je velký. Ale nesmíme to vzdát.

Aktivní politik

Občanská aktivita může mít řadu forem. Jejím vrcholem však nepochybně je aktivní účast v politice, tedy transparentní a přímá možnost ovlivňovat věci veřejné na základě mandátu od voličů.

Mě k politice před lety doslova přitáhla doba. V roce 1990 jsem se po návratu z vojny okamžitě zapojil do činnosti Občanského fóra. Byla to doba plná nadšení, kdy jsme všichni chtěli přiložit ruku k dílu. Když v roce 1991 Václav Klaus založil ODS, byl jsem na schůzi Občanského fóra „postrčen“, abych do nové strany vstoupil. Na prvním sněmu ODS Praha 1 jsem pak vystoupil s myšlenkou, že stanovy jsou sice důležité, ale nejdůležitější je vzájemný respekt, a že bychom je měli používat jen v krajní nouzi. Výsledkem bylo, že mě plný sál přítomných v tehdejším Klubu pracovníků ministerstva obchodu a cestovního ruchu v Pařížské 4 zvolil předsedou. Tak začala má politická kariéra.

Jedním z mých prvních velkých organizačních úspěchů bylo uspořádání masivního mítinku Pražanů s Václavem Klausem v Lucerně na podzim 1991. V roce 1994 jsem byl zvolen do zastupitelstva hl. m. Prahy a primátor Jan Koukal mě vybral na pozici radního pro majetek a hospodářskou politiku. Tuto funkci jsem vykonával osm let, až do roku 2002, kdy jsem kvůli mediálnímu tlaku a také ze zdravotních důvodů (prodělal jsem operaci kvůli rakovině) rezignoval na všechny funkce a odstoupil z kandidátky. Postupem času si sdružení ODS Praha 1 začalo procházet krizí. Do strany se dlouhodobě nabalovali lidé, kteří v ní viděli hlavně příležitost k osobnímu prospěchu. Počet členů, kteří převážně neměli s Prahou 1 nic společného konjukturálně narostl. Byla jich nakonec většina. Usilovali o zakázky či pronájmy prostorů, o Prahu 1 jim nešlo. To vedlo k vnitřním bojům a úpadku. Sedm místních sdružení vedlo navzájem vyčerpávající zákopovou válku. Zlom nastal po volbách v roce 2010, kdy jsme se ocitli v opozici. To byla příležitost k očistě. ODS Praha 1 byla zrušena a začala se stavět znovu na nových, zdravých základech. Nově ustavená organizace přijala dva klíčové principy: 1) členem může být pouze občan Prahy 1; 2) všichni členové jednají společně, na stejném místě a ve stejný čas, aby se zabránilo intrikám. A překvapivě to funguje. Každý může slyšet názory každého. Všichni se známe.

Moje politické působení je dlouhodobě spjato s Prahou 1. Od roku 1992 jsem působil jako asistent starosty, později vedoucí odboru na radnici. Do zastupitelstva jsem byl zvolen poprvé v roce 1994. Díky mé kvalifikaci v oblasti územního plánování jsem se angažoval v Komisi pro územní rozvoj. Jejím členem tak jsem, s krátkými přestávkami, tři desítky let. Díky tomu znám postupy a souvislosti, vím, jak Prahu 1 chránit a rozvíjet. Jediným obdobím, kdy jsem v komisi nebyl, byla éra pana starosty Pavla Čižinského. Mí oponenti se zřejmě obávali mých názorů a odborné oponentury natolik, že mi zabránili být byť jedním z více než desítky řadových členů komise.

V roce 2009 jsem se stal starostou Prahy 1. Když jsem v roce 2010 předával radnici, byla v perfektní kondici – bez dluhů, problémů a kauz. To je moje vizitka.

Nyní vedu Komisi pro územní rozvoj a veřejný prostor Prahy 1 v pozici předsedy. Jsme skupinou lidí, kteří určitě nemají stejné názory. Často diskutujeme a nesouhlasíme spolu. Ale troufám si říct, že nám jde o společnou věc, kterou je co nejlepší stav veřejného prostoru v centru města a rozumný rozvoj. Za základní přístup k řízení komise považuji hledání shody, ne tupé přehlasovávání se.

Klíčovým principem je pro mě účast v diskuzi co nejširšího spektra zainteresovaných  a transparentnost. Považuji se za otce zakladatele participace. Pod mým vedením jednaly komise pro participaci od roku 2003 až do roku 2010. Bohužel, v následujících letech rozvoj participace pod vedením politické reprezentace vedené starostou Lomeckým spíše ustrnul. Mým velkým cílem je umožnit občanům, aby se mohli vyjádřit k věcem, které se jich přímo týkají, ať už je to třeba jen vysazení stromu v jejich ulici. Názor na strom na Novém Světě mají mít lidé, kteří na něj koukají z okna, ne já z Křemencovy, nebo někdo od Havířova. Samozřejmě existují dvě úrovně rozhodování. Vysazení stromu považuji za ryze lokální záležitost. Fungování městské části jako celku – tedy zajištění služeb podporujících bydlení, dopravu, čisté ulice a veřejný pořádek – je už věc komplexní a týká se všech. Zde ale platí, že pokud máme v celé Praze 1 například jedinou městskou částí podporovanou specializovanou prodejnu „Barvy laky“, musí být pro všechny rezidenty dostupná, ať už pěšky, autem, nebo na kole.

V politice, zejména na lokální úrovni, mě rmoutí, že osobní rovina často zastírá tu praktickou a faktickou. Osobní útoky mi připadají pod úroveň. Nikdy jsem se k nim nesnížil – nezajímá mě, kdo byli čí rodiče nebo jaké má kdo majetkové poměry. Nebojím se střetu o konkrétní téma či politický názor. Respektuju, odlišné názory. Když s nimi nesouhlasím, ozvu se. Veřejně a pod svým jménem. Někdy vyhraju, jindy prohraju. To je demokracie.

Dobrovolný hasič

K myšlence založit dobrovolné hasiče na Praze 1 vedly události spojené s povodněmi v roce 2002. Tehdy se ukázalo, jak důležitá je místní připravenost na krizové situace a jak rychlá reakce může rozhodnout o ochraně majetku i lidských životů.

V době, kdy jsem byl členem Rady městské části (ve funkci neplaceného radního), dorazil na radnici dopis od pana Zdeňka Čiháka a skupiny občanů z Malé Strany, části, která měla z povodně ty nejdramatičtější zážitky. Navrhovali, aby i naše městská část, jako mnoho jiných, měla vlastní jednotku dobrovolných hasičů.

Protože jsem se profesně věnoval mimo jiné projektům v oblasti požární bezpečnosti, bylo logické, že úkol vyřídit tento návrh připadl mně. Od tohoto okamžiku začala dlouhá cesta – od prvotní diskuse s občany, přes ustavení přípravného spolku až po vznik plnohodnotné jednotky.

Nejprve vzniklo občanské sdružení – Spolek pro založení sboru dobrovolných hasičů. Postupně se k němu připojili lidé s odbornou praxí, mimo jiné i bývalí profesionální hasiči – občané Prahy 1: Vladimír Krištof a Vladimír Piksa. Cílem bylo již od počátku vybudování silné komunity občanů Prahy 1 a těch, kteří jsou s Prahou 1 spjati svou činností, kteří budou schopni a ochotni nasadit své síly k řešení tak závažných situací, jako byla například zmíněná povodeň v roce 2002.

Poté, co byly ověřeny organizační podmínky a zájem obyvatelů o zapojení se do aktivit spolku, jeho transformací vznikl na půdě (de facto) Malostranské Besedy dne 25. 3. 2010 Sbor dobrovolných hasičů Praha 1. Tehdy ještě občanské sdružení – později zapsaný spolek. Psal se rok 2010. Členové spolku osvědčili své schopnosti a úsilí, kdy nejprve pomáhali při odstraňování povodňových škod v severních Čechách a později při havárii potoka Brusnice na Novém Světě. Jsem přesvědčen, že právě toto několik dní trvající nasazení bylo později rozhodujícím pro Zastupitelstvo Prahy 1, kdy zřídilo k 11. 9. 2011 Jednotku sboru dobrovolných hasičů.

Jednotka je organizační složkou městské části. Jako požární jednotka je součástí IZS a je zařazena do plošného pokrytí území hlavního města Prahy v kategorii JPO V. Jednotka plní prioritně úkoly na úseku požární ochrany a ochrany obyvatelstva dle § 70 odst. 1 a odst. 5 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně a § 30 vyhlášky č. 247/2001 Sb., o organizaci a činnosti jednotek požární ochrany, a úkoly v souladu s předurčeností pro záchranné a likvidační práce se zařazením do požárního poplachového plánu kraje. Organizace a činnost jednotky se řídí zákonem o požární ochraně a souvisejícími předpisy.

Jednotka požární ochrany podle zákona provádí tyto činnosti: zdolává požáry, provádí záchranné a likvidační práce, podílí se na evakuaci obyvatel, na varování obyvatel, na označování oblastí s výskytem nebezpečných látek, na dekontaminaci postižených obyvatel nebo majetku a na humanitární pomoci obyvatelstvu a zajištění podmínek pro jeho nouzové přežití. Jednotka přednostně plní úkoly na území MČ Praha 1 a to v rámci dlouhodobého plánu činnosti schváleného starostou MČ Praha 1 nebo na základě jeho dílčích pokynů. Mimo území Prahy 1 plní úkoly dle požárního poplachového plánu kraje nebo na výzvu územně příslušného operačního a informačního střediska hasičského záchranného sboru kraje, a to v rozsahu schváleném starostou Městské části Praha 1.

Samozřejmě, Sbor dobrovolných hasičů Praha 1, nyní již zapsaný spolek, dále aktivně pokračuje ve své osvětové činnosti a podporuje činnost jednotky, jednak lidskými silami, ale i finanční podporou. Dosud tak Sbor daroval městské části technické prostředky ve výši 3,8 milionů Kč.

Na konci roku 2010 jsem skončil své působení v Radě městské části a mohl se tak připojit k členům Sboru. Posléze jsem byl starostou Prahy 1 i jmenován i členem jednotky, jako aktivní občan, který chce pomáhat.

Dnes jsem hrdý na to, že se nám podařilo na Praze 1 obnovit tradici dobrovolného hasičství – jako službu své městské části, založenou na ochotě, profesionalitě a připravenosti. Sbor již 13 let pořádá příměstský tábor pro děti, školení, kde vzděláváme obyvatele v oblasti prevence i chování při krizových situacích a mnoho dalších akcí pro místní obyvatele. Jde o skupinu aktivních občanů, kterým není lhostejná Praha 1 a její bezpečnost.

Jednotka se stala respektovanou součástí pražského záchranného sytému. Opakovaně byla oceněna zastupitelstvem. K nejvýznamnějším patří rozhodnutí o změně zařazení do kategorie JPO III.

Kauzy a vysvětlení
Během mého dlouholetého působení v politice jsem se stal předmětem několika mediálních kauz. Je to logické – jako radní pro majetek a hospodářskou politiku jsem byl na očích. Navíc se nebojím rozhodovat a stát si za svými rozhodnutími. V každé soutěži je jen jeden vítěz a ti, co prohrají, často hledají viníka jinde než ve své slabší nabídce.

Nejznámější „kauzou“ byl můj záměr koupit si byt v Pařížské ulici. Zkrátka jsem zatoužil po bytu a chtěl si ho normálně a zcela legálně koupit. Ale na politika je logicky pohlíženo jinak než na běžného občana. Byt jsem nekoupil. Celá věc byla mediálně nafouknutá. Média ji vařila na titulních stranách. Vše prověřovala policie i státní zástupce. Případ byl po měsících šetření uzavřen s tím, že se nic nestalo. Ale mediální škody přetrvaly. Stejně dopadla i všechna ostatní nařčení. Byl jsem několikrát na policii podávat vysvětlení, ale nikdy nedošlo ani k obvinění. V porovnání s tím, co dnes čteme o jiných politicích a kauzách, šlo přitom mediálně o naprosté marginálie.  Přesto jsem byl vláčen médii a dodneška mě mí političtí odpůrci s gustem nálepkují. Beru to tak, že jsem „odřen“ dlouholetým politickým působením. Díky němu mám ale i spoustu zkušeností a tohle je zkrátka jakási daň. Dostal jsem za vyučenou. Nic neskrývám, všichni to o mně vědí. Co mi ale opravdu vadí, je, že si někteří neodpustí tak šílené pomluvy, jako že jsem fingoval rakovinu. Snesu dost, ale tohle mi přijde za jakoukoli myslitelnou hranou elementární lidské slušnosti.

Foto lékařská zpráva

Paradoxem je to, že jsem se i já dočkal svého obvinění a soudního procesu. A to ve velmi zvláštní kauze spolu s ostatními členy dvou zastupitelstev Prahy 1. Byli jsme obžalováni, že jsme neodpovědně přistoupili k prodeji městských bytových jednotek, aniž bychom znali jejich obvyklou cenu. V této kauze jsem figuroval kvůli tomu, že jsem jako tehdy opoziční zastupitel spolu s ostatními hlasoval pro návrhy předložené tehdejším starostou Oldřichem Lomeckým. Vždy jsem hlasoval pro nejvyšší cenovou nabídku ze všech došlých nabídek. Přesto byli policisté a státní zástupci přesvědčeni, že správná měla být teoretická cena zjištěná po mnoha letech zpětně znalci, kteří ani do prodaných bytů nikdy nevstoupili. Od začátku jsme byli jednoznačně přesvědčení, že jsme se ničím neprovinili. Soudy nám daly po mnoha letech za pravdu a obvinění jsme byli zproštěni.

Na závěr ještě jedna poněkud humorná kauza. Skupinka mých politických odpůrců se dlouhodobě a opakovaně snaží rozdmýchávat pseudokauzu kolem mého vozu Fiat Panda. Všichni víme, že pomluvám a lžím ve veřejném prostoru se čelí obtížně. Jedinou obranou je postavit proti nepravdám pravdu a fakta.

Vozidlo Fiat Panda jsem koupil v roce 2016. Účelem pořízení Pandy bylo primárně její využití coby vozidla Jednotky Sboru dobrovolných hasičů. Proto jsem také cíleně koupil vozidlo červené.

Proč jsem Pandu koupil?

Pro pochopení je třeba se vrátit k počátkům.

Na začátku vše u dobrovolných hasičů fungovalo doslova „na koleně“. Všichni členové věnovali Sboru svůj volný čas a finanční prostředky na zcela dobrovolném základě. Členové sboru už během roku 2010, kdy byl založen, investovali ze svých vlastních prostředků do založení a činnosti sboru přes 250 tisíc Kč a zároveň přes 5 tisíc hodin aktivní činnosti bez nároku na jakoukoli odměnu. Tyto finanční prostředky byly použity na nákup základní výbavy a ochranných prostředků.

Jednotka se svým založením nezískala žádnou techniku ani vybavení. Vše, co používala, bylo poskytnuto na dobrovolné bázi Sborem a jeho členy – ze soukromých zdrojů. Postupně začala městská část pořizovat nejprve prostředky osobní ochrany. První automobil v podobě Fordu Tranzit Jednotka získala až v roce 2013. Do té doby jsme provoz Jednotky zajišťovali našimi soukromými osobními automobily. Pomatuji si mnoho takových výjezdů. Dnes již to mohu říci – tehdy hodně za hranou zákonných náležitostí. Ale díky profesionálnímu přístupu členů Jednotky vždy vše dobře dopadlo. Namátkou jmenujme požár ve Vězeňské, výbuch v Divadelní… a hlavně povodeň v roce 2013.

Činnost i financování se v dalších letech logicky více institucionalizovaly, nicméně až do dnešních dnů je tahounem činnosti zápal, energie a leckdy i dobrovolné finanční příspěvky členů. Jsme všichni dobrovolní hasiči. Tedy veškerou činnost děláme dobrovolně, protože chceme. Jsme neustále se rozrůstající parta lidí, která táhne za jeden provaz a má společný cíl. Sloužit svému domovu, kterým je Praha 1, a být užiteční. Každý pomáhá, jak umí a může, na základě svých časových možností, fyzických schopností, dovedností apod.

Já osobně už, bohužel, nejsem mladík na vrcholu fyzických sil, nedisponuji špičkovými hasičskými dovednostmi, kvůli pracovnímu vytížení nemám ani přehršel času. Proto se snažím přispět především organizačními dovednostmi, komunikací s radnicí a dalšími instituci, věnuji se fundraisingu a v případě potřeby se snažím finančně přispět i ze svých prostředků. Ale aby se to nepletlo. Musel jsem prodělat plnohodnotný hasičský kurz, složit velitelské zkoušky, které si opakovaně prodlužuji. Mou hlavní specializací jsou opatření k ochraně Prahy 1 proti povodni.

Proto taky Panda. Bylo by mi stydno, kdybych jako dobrovolný hasič a zástupce velitele plnil úkoly spadající do mé kompetence na vrub nákladů Prahy 1. Uvědomte si, že dobrovolným hasičem není člověk od – do, ale celých 24 hodin denně. Plnění úkolů se věnuji často v nočních hodinách nebo ve chvílích mezi obvyklou prací. Prostě vždy, když mám chvilku. Pro škarohlídy je nezbytné vysvětlit, že okolo činnosti Jednotky je spousta starostí. Výjezd k nějaké krizové události je jen ten „viditelný vrcholek ledovce“. Starostí s přípravou, výkaznictvím a sháněním je každý den habaděj. Víkendy jsou věnovány přípravě.

Ale vše se děje s vědomím zřizovatele. Rada městské části Praha 1 schválila usnesením z 19. 1. 2018 souhlas s užíváním Pandy pro potřeby činnosti Jednotky na základě smlouvy o výpůjčce.

Aby městské části Praha 1 nevznikly v souvislosti s Pandou žádné náklady, jsem nadále majitelem vozidla a hradím všechny náklady s jeho provozem spojené, od PHM přes pojištění, parkovací oprávnění až po servis.

Vozidlo na základě zmíněné smlouvy o výpůjčce není zásahovým automobilem a je ve smyslu vyhlášky č.35/2007Sb. ostatním vozidlem používaným jednotkou požární ochrany. Barevně je upraveno v souladu s § 1 odst. 3 této vyhlášky. Nevztahuje se na něj právo přednosti v jízdě. Proto pro jeho užití platí stejná pravidla silničního provozu i pravidla pro parkování, jako pro jakékoli jiné vozidlo. Kdykoli jej používám, jsem ale stále zástupcem velitele Jednotky. Tak prosté to je.